Život jako naplněný projekt

Lucie Teislercz, Inspiration

Každé pondělí a každý čtvrtek se Ricardo Semler, brazilský podnikatel a vizionář, učí umírat. Chce přijít na to, jak naložit s časem, kdyby se dozvěděl, že mu zbývá jen pár měsíců života. Přivedl ho k tomu jeho syn. „Tati, proč jsme na světě?, zeptal se mě jednou můj tříletý syn,“ vysvětluje Semler na TEDu. Když si na to odpovíte, buď zjistíte, že nevíte, anebo že děláte něco, co vás netěší. Pochopíte, že to chce změnu. Pustit se do něčeho, co je pro vás důležitější. Semler to vyřešil. Má své dny, kdy umírá. V nich píše knihu, věnuje se vzdělávacím projektům. Chce, aby svět zmoudřel, a tak založil školu, kde se vyučuje podle antického principu kalokagathia.Ten za ideál lidského jednání považuje dosahování harmonie mezi krásou a dobrem. „Děti se učí o věcech, které jsou pro život nejdůležitější a o nichž vlastně moc nevíme. O lásce, o rodinných záležitostech, o smrti,“ uvádí Semler. Je přesvědčen, že díky takovému vzdělání si děti zvolí v životě cestu, která pro ně bude mít smysl.

Co je smyslem života?

Klíč k tomu, aby člověk cítil naplnění, tkví v hledání smyslu života. Tuhle myšlenku zastával Viktor E. Frankl, rakouský neurolog a psychiatr s českými kořeny. Na základě celoživotních zkušeností z klinické praxe i po traumatech z koncentračního tábora, který přežil, definoval tři principy, které dávají životu smysl.

První – vykonání činu. Nemusí jít o žádné velké hrdinství. Každý čin vykonaný s ohledem na druhé se podle Frankla stává smysluplným.

Druhý – prožití zážitku, který obohacuje a povznáší, přičemž nejvyšší hodnotou je láska.

A třetí oblast, kdy člověk poznává smysl života, je utrpení.

Opakem pocitů naplněného života je životní prázdnota, nuda, cynismus. Pokud neděláte něco, co vám dává smysl, začnete se nudit a vyhledávat náhradní činnosti. Chytáte se pouze stébla. Nemáte kotvu.

Pro nejdůležitější věci termíny nemáme

To, s jakou vervou a chutí se věnujeme právě náhradním činnostem, trefně líčí na TEDu Tim Urban, když rozebírá, jak prokrastinujeme. Kolik jen času a energie vynaložíme na vytváření plánů, kreslení harmonogramů a pak na honění termínů! „Přitom pro nejdůležitější věci v životě termíny nemáme. Čas na lidi a vztahy, na nichž nám záleží, šidíme,“ uvádí Tim Urban na svém blogu Wait but Why.

Když si svůj život rozložíte jako Tim v blogu The Tail End, hezky přehledně stěsnaný do stovek a stovek kostiček v grafické mozaice, lehce si spočítáte, co se můžete do konce života ještě stihnout.

Ostatně Tim to vypočítává na příkladech ze svého života. .Je mi 42 let, jsem ženatý, mám dvě děti ve věku 6 a 8 let a v dobré kondici se asi dožiju osmdesátky. Kolikrát ještě změním práci? Za předpokladu, že půjdu do penze v 68 a že se práce průměrně mění jednou za 3,5 roku, tak to bude asi 7krát.

Možná si ještě přečtu 500 knih, objednám 600krát pizzu, zajedu 60krát na dovolenou…To si lehce spočítáte u věcí, které děláte pravidelně. Ale jsou věci, které neplánujete. Třeba kolikrát políbím svou manželku? Svou manželku líbám 2krát denně, takže to bude 27 740 krát.

Kolikrát se uvidím se svými rodiči? Mým rodičům je 70, vidím je tak 1krát do měsíce. Takže asi 120krát ? Už jen 120 krát obejmu své rodiče…

Výsledný počet u událostí, které nemáte v diáři, vás určitě zaskočí. S lidmi, které máte rádi, trávíte jen tak malý zlomek svého času! Co s tím? Minulost neopravíte. Ale stále je čas něco zachránit. Už jen to, že si uvědomíte, jak čas nenávratně utíká, a že proto chcete něco změnit, je malé vítězství. Je na každém, jaký prostor v něm dá lidem a vztahům, na nichž mu záleží. Ty dělají z našeho života smysluplný a náš vlastní projekt.